No to bylo nějak v září 2003, když jsem přišel do našeho týčrs růmu (jako do sborovny), a tam vidím opřenej o zeď futrál s violoncellem, tak povídám dost nahlas,"tý jo, kdopak nám to tady muzicíruje?", no a nakonec nějak vyplynulo na povrch, že z našich nových i starých učitelů je tam bubeník/kytarista, basista, kytarista, houslistka, cellistka/klávesistka a pár dobrodruhů, co by po opití snad mohli něco zazpívat. V tu chvíli se myšlenka na jednorázovou "hudební" šou na vánočním večírku naší jazykovky už nezdá tak úplně out of question, jak se říká po našom.
Takže jsme začínající kapela bez repertoáru, zkušebny, aparatůry a jména, samý maličkosti,
to se snad vyřeší. Naštěstí je tady houslistka Jennifer a její přítel Míra ze Semil (k němu se ješ-
tě dostanu), a ten má zrovna doma postarší sice, leč použitelné bicí Amati, jedeme pro ně a
stěhujeme je do školy, kde můžeme zkoušet, teda né při vyučování, ale přes víkendy klidně. 
Jméno vymýšlí Jerry, zřejmě v narážcě na svůj oblíbený pornoserver na Internetu a na název
naší alma mater navrhuje SWALLOW THIS, což je nakonec i puritánskými členy ansámblu přijato. 

         První reperoár pochopitelně tvoří písně jednodušší a oblíbené, do současnosti z nich
vydržely Mustang Sally, Zombie a Perfect Day, dál tam byli Travis (Sing), Coldplay (Yellow),
U2 (One),Ben Harper (Burn one down), Oasis (Wonderwall), Tracy Chapman (Give me one
reason) nebo Joni Mitchel (Big Yellow Taxi) a sestava pro první a poslední vystoupení vypa-
dala asi takhle : John - zpěv
                          Valery - zpěv, perkuse
                          Brendon - bicí, kytara, zpěv
                          Jeff - kytara, baskytara, foukací harmonika, zpěv
                          Jennifer - housle, zpěv
                          Miloš - baskytara, bicí
                          Tomáš - kongo
                          Míra - kytara, ten sice v plánu původně nebyl, ale na první zkoušku přišel Jeff
pozdě a náhodou je přítomen Míra, jazzový kytarista, takže nakonec máme kytarista dva.

                                

No a tak zkoušíme skoro každý víkend až do půlky prosince, a pak to přišlo, hráli jsme v míst -
ním klubíku Barandoff a byli jsme fakt dost nervózní, ale nakonec to dopado víc než dobře, 
studenti i přátelé to vzali shovívavě a když se John v Mustang Sally poodhalil, bylo vyhráno.
Jo, pupík se anglicky řekne belly button.
          Větší sranda je, že po vánocích jsme se rozhodli, že budeme pokračovat. Droga zača-
la působit. Přidali jsme pár dalších písní (The Cure - Friday I´m in L., Tom Jones - Sex Bomb,
The Smiths - What Difference does it make, CCR - Proud Mary, Sheryl Crow-Don´t Go) a v
březnu jsme vystoupili v našem oblíbeném baru Depresso, kde jsme byli doslova pečený va-
řený. No to bylo jako Bítls v the Cavern blahé paměti! Přesto je třeba sebekriticky přiznat, že
představení mělo své plusy i mínusy především ve zpěvu, ale zase jsme byli dobrá parta a
to bylo nějak důležitější asi. Hráli jsme pak ještě párkrát, dokonce jsme vyjeli i na zájezd do
Jablonce, kde jsme hráli obskurní koncert ve Skleněnce s  poměrně bizarní skupinou Divoký Astma (jejich  vůdčí postava, nějakej Divokej Venca, studoval u Brendona  ve třídě, a proto s nimi nebohý učitel od jara hrál na bicí, konkrétně ve Skleněnce pak na již zmiňované Amati s
odpadající šlapkou od kopáku). Dá se říci, že převážně mladé punkové punkové publikum na-
še představení nepochopilo. 

          To už se pomalu blížil konec školního roku, ještě jsme si dali závěrečnou  školní besídku
venku v Lidových Sadech i s Astmatem a Lessyho Vohněm, to jsme si taky nahráli na video,
a skutečně to stojí za to :-), no a už tady byly prázdniny, a s nimi bohužel odjezd našich roz-
milých Kanaďanů Brendona a Valery, a tedy prakticky konec skupiny. 
                     

No a tak v lednu (to už je rok 2005) si Jeff koupil svoji první elektrickou kytaru a začali jsme
znova, spojili jsme se s mými spoluhráči z místní kapely Furtchuť (Vítek-bicí, Jana-zpěv) a s
kamarádkou Katkou (zpěv), přidali jsme pár dalších písní, teda spíš jsme je našli na Internetu,
a to už je vlastně žhavá současnost, zjišťujeme, že když jsme ve formě, dokážeme lidi roz -
tancovat, což se poprvé projevilo na Staminafestu. Tam jsme dostali pár i čistě komerčních
nabídek, ale na léto, kdy náš frontman byl ve své domovině. Velkou radost nám John udělal,
když se rozhodl nejet učit do Japonska a zůstat zatím v naší krásné zemi.
             Momentálně máme docela dost věcí, určitě přes dvacet, takže si můžeme vybírat. 
Máme teď trumpetistu, doufejme že vydrží a nenechá se odradit tím, že přes ryk fanoušků nic neslyší J. Bylo by samozřejmě ideální, kdyby nás bylo ještě víc, jako třeba saxofon, klávesy
a perkuse, ale to už si budeme a budete muset přimyslet.

MIloš
.